Věřím, že mnohé lidi občas navštíví nějaká originální myšlenka. Možná se dokonce odváží zatoužit ji zrealizovat. Jenže toužit po uskutečnění, snít o něčem, má ještě velmi daleko k činu. Lidé mají pocit, že něco tak výstředního udělat nemohou, protože by byli za exoty, protože oni sami přece světem nepohnou, názory většiny nezmění. Kvůli nim se události nestanou, armády se na pochod nedají… Přitom si často postesknou nad monotónní nudou a šedí každodenního života. Možná není nutné vše udělat, možná by pomohlo alespoň promluvit. Zhluboka se nadechnout a klidně od srdce říci: „Ano, toto chci…“

Předminulý týden jsem v Bystrckých novinách natrefil na zmínku o chystané akci Polární noc -2013°B. Zajásal jsem. Paráda! Lidské vědomí je závislé na kvantu a struktuře vstřebávaných informací. Jeho rozvoj souvisí s pamětí. Ta nám umožňuje s informacemi pracovat a tím tvořit sebe sama. Paměť ovlivňují emoce, lyrika všedního dne, autentické fantazie, schopnost hloubky prožitku i občasné zakoušení intenzivní jinakosti, která rozechvěje struny naší paměti a čím složitější chvění, čím více rozmanitých vlnek, tím více řádečků v knize. Máme kam psát, události lze uchopit a zaháčkovat, příběhy dávají smysl…

Slyšeli jste někdy zpívat přemrzlý led? Tajemné infrazvuky smršťující se a pukající masy ledu umocněné hloubkou noci. Ta představa mě dostala do kolen. Nádhera! Musím to zažít a se svou ženou i dětmi!!

Do fantazie pestrého světa okolo nás patří i názor mé ženy: „Ses zbláznil, ne! V zimě do stanu mě nikdo nedostane! A na přehradu už vůbec ne!“ Nezoufám, síly jsou vyrovnané, na mé straně stojí desetiletá dcera Helenka. O dva a půl roku starší Šárce připadá akce nudná.

Vše proběhne v noci ze soboty na neděli. V pátek v šest večer jsem konečně vygooglil kontakt na hlavního organizátora. A už mu volám. Překvapený hlas na druhém konci: „No, zatím jste první. Už jsem chtěl akci rozpustit. Jestli ale chcete takhle komorně, jen se mnou a dcerou-, proč ne?“ „Ale jasně, přece se nevzdáme.“ Odpovídám.

Jupíí, máme to v kapse Heli! Nemáme. V sobotu odpoledne volá z práce žena, abych nechal Helču doma, že venku poprchá, že se nachladíme a že pod námi praskne led a utopíme se, že nebude v noci spát. Snažím se pozorně argumentovat, vše v klidu rozebrat. Žádám o důvěru. Žena nakonec neodporuje, mlčí. Snad jsem ji přesvědčil, nevím. Dobrý pocit z vítězství nemám. Spacáky máme každý dva, karimatku buclatou tlouštici, led má dle městských strážníků 21 cm a je rozhodně bezpečný.

Konečně volá Viktor organizátor. Sraz v 19:00 hod.v hospodě U osla (nebo říkal 19:30? Jsem z úzkosti mé ženy nervózní a roztržitý). Je morální povinností emancipovaných odmítnout iracionální strach z neznámého? Kecy! Pravda a objektivita nejsou všechno. Nemohu se chovat jako diktátor pravdy. Ale mám se nechat utloukat iracionálními argumenty?

Po několikahodinovém lyžování za domem a stavění skokánků a sněhuláka honem domů usušit, najíst a napít se, sbalit věci a můžeme vyrazit. V hlavě mi stále hlodá červík pohybnosti. Tak rychle z domu, ať už jsou kostky vrženy.

Jdeme směrem k přístavišti. Jenže, kde ta hospoda je? Podle Viktorova popisu prý blízko. Podezřelý típek s velkým batohem a desetiletou holčičkou se zmateně motá okolo přístaviště a dotazuje se okolo-jdoucích na hospodu U osla. Nikdo takovou hospodu nezná. Až teprve dva vzájemně podpírající se občerstvenci nám radí vykašlat se na osla a raději zajít na pivo do hospody U vesla. To tak!! To tak?? Hmm, to tak špatný nápad není (jen bez těch individuí).

Jdeme „k veslu“ a skutečně, za malou chvíli se srážíme s vysmátým tatíkem s ještě větším batohem, než mám já a obrovským modrým pytlem v ruce. Kráčí s ním asi stejně stará holčička jak Helča. Viktor. Nejde ho přehlédnout. A už se hrne i s pytlem a batohem do dveří hospody. My za ním. V hospodě na nás koukají jako na Mikuláše v létě (možná spíš jako na osly). Asi ještě nikdy neviděli bystrcké polárníky v akci. Začínám chápat-, hospoda U osla.

Usazujeme se u stolu, dáváme něco k pití. Pozvolna se formují naše představy o tom, kam jdeme a co jsou to polární historky. Z radioaktivní vysočiny (Rožínka, Bystřice nad Pernštejnem a jiné) přitéká iniciační médium do naší přehrady. Před pár lety zde někdo vypustil želvy. V radioaktivním prostředí zrychlené evoluce došlo k vývoji prapodivných předpotopních želvích tvorů. Lovit se dají pouze v zimě na dírku. Už tuším, k čemu sebou Viktor vláčí ten veliký zlověstně vypadající pytel…

Po chvíli se ve dveřích objevuje další batoh a pod ním sympatická mamča s devítiletým synem. Děti se bleskově sčuchly. Možná pochopily, že jen ve smečce mohou polárníci přežít.

Něco po půl osmé konečně vstupujeme na led. Mokrého sněhu je stále přes 20 cm. „Heli, proč tak šontáš botami? Zvedej trochu nohy, nebo je budeš mít mokré!“ „Tatínku, já za to nemohu, jsou mi volné. Zapomněla jsem si do nich dát vložky.“ …na útěku se obtížně plánuje…

Po 400 metrech uprostřed přehrady rozbíjíme tábor. Šlapeme kolečko pro stany (někteří) a stavíme. Děti se divoce přetahují o čepice a stavějí sněhová zvířátka. Dozvídáme se o chystané invazi dvou novinářů z Rovnosti. Helenka jásá, i pro mě jsou to tvorové lákavě exotičtí, maminka polárnice propadá panice a strejda Viktor se pobaveně kření. Nějak mi připomíná Frantu Kocourka. Se strejdou Viktorem se nikdo nenudí…

Vaříme čaj, dochucujeme ovocnými destiláty a příjemně rozprávíme. Děti vtáhlo do sebe volání smečky, na rodiče nemají čas. Je 100% vlhkost vzduchu. Na bílou pláň sedá ruku v ruce černá noc a bílá mlha. Vše plave v šedém oparu. I rum v láhvi je šedý, stany jsou šedé, z tváří šedých polárníků svítí světle šedé oči. Přidáváme do šedého čaje o něco více šedého rumu. Trochu to pomáhá. Barvy se vracejí (a polárníci zvracejí). Ne, tak vážné to zase není. Všichni jsou v pohodě. Nikdo se nevrací. Naopak, šedou nocí přichází vysoký hubený osamělý šedý duch polárníka. Trochu nás zamrazí v zádech. Honem přidáváme do čaje ještě kapku šeďáka. A už se nám ve světle benzinového vařiče vybarvuje. Je to strejda Joe.

Asi o půl dvanácté jdeme spát. Helču jsem zaklínil mezi batohy aby nesjela z karimatky a do spacáku ji dal dvě prázdné petláhve. Ne, nemůžeme se probořit, ale polárníci to tak dělají…

O půlnoci se spouští středně silný vytrvalý déšť. Usínám zmožen šedým elementem. Prší prakticky celou noc. Jestli stoupne hladina, octneme se na kře ledové jako ten Běhounek. Už spím.

Po sedmé hodině se tábor probouzí k životu. Balíme stany a šťastně se vracíme rozbředlým sněhem do svých vyhřátých domovů. Děti jsou z akce nadšené. „Vidíš Heli a tohle všechno se událo taky kvůli tobě. Kdybys řekla ne, tihle báječní lidé by se zřejmě nesešli.

Text, foto: Petr Mazálek

Polární noc, táboření na zamrzlé přehradě pro děti a rodiče, uspořádal Klub rodičů a přátel ZŠ Heyrovského 32.

Související

Bystrcké polárníky ohrožovaly želvy a déšť
Bystrčtí polárníci přespali na ledě Brněnské přehrady (Rovnost)
Stránky Klubu rodičů
Polární noc bude!
Polární noc podruhé: -2013°B
Tomáš Přibyl: Přežil jsem Polární noc (2012)
Polárníky zahřála odvaha a nadšení (2012)

Tento příspěvek byl publikován dne 4. 3. 2013 (Pondělí) v 18.03 . Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat svůj komentář.